Paliativní týmy v našich nemocnicích: důstojné odcházení a podpora rodin

Paliativní péče je specializovaný obor medicíny, který se zaměřuje na zlepšení kvality života pacientů a jejich rodin, kteří čelí nevyléčitelnému onemocnění. Jejím hlavním cílem není vyléčení choroby, nýbrž zmírnění utrpení, kontrola symptomů (jako jsou bolest, dušnost, nevolnost) a poskytování psychologické, sociální a duchovní podpory. Klade důraz na důstojné dožití v co možná největším komfortu, často v domácím prostředí, a na aktivní zapojení rodiny do celého procesu. Paliativní týmy už máme v jičínské a náchodské nemocnici.

Role paliativního týmu a komunikace s pacienty a rodinami

Paliativní tým náchodské nemocnice se skládá z lékařky, sestry, sociálních pracovnic, psycholožky a nemocničního kaplana, kteří úzce spolupracují, aby zajistili komplexní péči. Klíčovou součástí jejich práce je intenzivní komunikace s pacientem a jeho blízkými. Jakmile je diagnostikována nevyléčitelná choroba, je zásadní otevřeně hovořit o prognóze, možnostech péče a přáních pacienta. Paliativní tým vytváří prostor pro to, aby pacient i rodina mohli otevřeně vyjádřit své obavy, otázky a přání. To vede k lepšímu porozumění situaci a smíření se s ní, což je pro kvalitu zbývajícího života zásadní.

Urgentní péče namísto klidného umírání

Stává se, že rodina nebo pracovníci domova pro seniory při sebemenším zhoršení zdravotního stavu umírajícího volají záchranku. Člověk na konci života pak prožívá stresující převoz na urgentní lůžko a zákroky směřující k oddálení smrti. Často jsou to klienti domovů pro seniory, kteří na sklonku svého života opakovaně cestují mezi zařízením a nemocnicí. „Říká se tomu dystanázie, je to prodlužování utrpení a velký problém současné medicíny. Zatímco eutanázie je velké téma, o dystanázii se nemluví,“ vysvětluje Iva Valerová.  

Paliativní týmy se snaží tento trend měnit a aktivně komunikovat s praktickými lékaři a záchrannou službou, aby se pacientům dostalo adekvátní péče v jejich preferovaném prostředí. Ne vždy ale pacient na konci života prochází péčí paliativního týmu.

Rodinné spory až do posledních dnů

Další výzvou pro paliativní týmy je vyrovnání se s nesouladem v rodině. „Často se setkáváme se situacemi, kdy pacient touží po klidu domova a nechce podstupovat další invazivní léčbu, zatímco rodina se snaží prosadit pokračování léčby v naději na prodloužení života,“ říká lékařka Ingrid Scheuflerová a dodává, že v takových případech je pro paliativní tým prioritou respektování přání pacienta, pokud je schopen komunikovat a je si plně vědom své situace. 

Problematické jsou situace, kdy umírající už nekomunikuje. Nezřídka se příbuzní nad jeho lůžkem nedokáží shodnout na dalším postupu. V takových případech se tým snaží najít shodu a respektovat přání pacienta, pokud je známo, např. z dříve vysloveného přání nebo z dřívějších rozhovorů.

Důležitou roli hraje také sociální podpora rodiny. „Před propuštěním pacienta domů se do péče zapojuje sociální pracovnice, která pomáhá zjistit, na co mají příbuzní nárok z hlediska ošetřování a možných příspěvků. Pomáhá například se zajištěním postele, kyslíku a dalších pomůcek. Často oslovujeme nemocniční psycholožku i kaplana, zapojen je tak celý tým,“ popisuje Iva Valerová.

Dříve vyslovené přání a etické otázky

Institut dříve vysloveného přání umožňuje člověku sepsat si, jakou léčbu si v určitých situacích přeje či nepřeje. Slouží pro případ, že pacient nebude schopen svou vůli vyjádřit.  Ačkoliv tento nástroj je v českém právním řádu ukotven už několik let, v praxi se s ním paliativní týmy setkávají zatím spíše výjimečně. Jeho implementace může být komplikovaná, například v případě náhlých událostí, kdy o něm záchranná služba nemusí vědět. Důležité je, že dříve vyslovené přání může být kdykoliv změněno, pokud je pacient schopen komunikovat. „Může se stát, že se pacient například začne dusit, a přestože dříve uvedl, že si nepřeje být napojen na dýchací přístroj, najednou je tu životní situace, kdy by se rád dožil narození očekávaného vnoučete. Vždy se tedy přihlíží k jeho aktuální vůli,“ vysvětluje MUDr. Scheuflerová.

Paliativní péče klade silný důraz na autonomii pacienta. Pokud pacient odmítne další léčbu, například chemoterapii, i když by mohla prodloužit život, je to jeho rozhodnutí, které je třeba respektovat. Cílem je zajistit co nejvyšší kvalitu života, nikoli prodloužení utrpení.

Dopad na zdravotníky a smysl práce

Práce v paliativní péči je pro zdravotníky náročná, ale zároveň velmi obohacující. Setkávání se s umírajícími lidmi a jejich rodinami učí pokoře a dává hluboký smysl. Mnoho zdravotníků věnujících se paliativě, včetně těch s dlouholetými zkušenostmi z intenzivní péče, nachází v této oblasti naplnění, protože vidí, že jejich práce skutečně pomáhá. „Ze všech zdravotnických oborů je v paliativní péči nejméně případů vyhoření, tomuto oboru se navíc může začít věnovat kdokoliv, komu tato práce dává smysl,“ dodává Iva Valerová.

Zkušenost s umíráním blízkých nebo s prací v paliativě často vede k přehodnocení vlastních životních hodnot. Obě zdravotnice z náchodského paliativního týmu se shodují, že jejich zkušenosti se smrtí ovlivnily i jejich vlastní životní priority. „Když mi bylo třicet let, vyprovázela jsem při odchodu ze života svou sestřenici. To mě hodně změnilo. Uvědomila jsem si pomíjivost života a důležitost užívat si každý den, trávit čas s blízkými a neřešit malichernosti,“ vypráví Ingrid Scheuflerová.

Práce v paliativní péči obecně zdravotníky posiluje přesvědčení, že kvalitní komunikace a empatie jsou ve zdravotnictví stejně důležité jako medicínské zákroky. Když rodina zažije důstojný odchod svého blízkého, často se na paliativní tým v obdobné situaci obrací znovu.

Umírání jako součást života

Smrt je přirozenou součástí života, ačkoliv se jí společnost často vyhýbá. Paliativní péče se snaží o to, aby umírání nebylo tabu, ale aby probíhalo důstojně, s láskou a v klidu domova, pokud je to možné. Tým mobilního hospice, jehož součástí je i Iva Valerová, pomáhá rodinám s posledním rozloučením, ať už jde o rituály, zapálení svíčky nebo jen tiché rozjímání s blízkými. Umožňuje pacientům vyjádřit svá poslední přání, například ohledně oblečení, ve kterém chtějí být pohřbeni. Stejnou možnost už mají i umírající a jejich rodiny v náchodské nemocnici, kde nedávno vznikla rozlučková místnost. Všechny tyto zdánlivě malé detaily jsou pro truchlící rodiny nesmírně důležité a pomáhají jim vyrovnat se se ztrátou.

„Snažíme se o edukaci zaměstnanců naší nemocnice v otázkách obecné i specializované paliativní péče. Spolupracujeme s lůžkovými hospici v Červeném Kostelci a Liberci a s mobilními hospici v Hořicích a Semilech. Navazujeme spolupráci s okolními domovy důchodců, s agenturami domácí péče, s praktickými lékaři. Zavedení paliativního přístupu do nemocnice je dlouhodobý proces, vnímáme to jako velkou změnu v přístupu k nemocným i jejich rodinám, naše práce nás těší a dává nám obrovský smysl,“ říká MUDr. Petra Čížková, která vede paliativní tým jičínské nemocnice. Doplňuje ji její kolega, lékař Tomáš Julák: 

„Náš konziliární podpůrný tým nám doporučuje ty pacienty paliativně relevantní, kteří jsou schopni do ambulance dojít. S mými ambulantními sestřičkami jsem párkrát vyrazil mimo nemocnici vést rodinnou konferenci o péči na konci života nebo k nastavení symptomatické terapie u pacientů, kteří již nemohli přijít, ale přáli si naší péči,“ vysvětluje lékař, který svou paliativní činností přesahuje rámec nemocnice. „Navštěvuji pravidelně domovy pro seniory Samanit v Libáni nebo Milíčeves, kde se velice dobře implementuje paliativní péče a přístup. V obou případech za účelem rozhovorů s klienty, nastavení medikace symptomů, plánování další péče, uspořádání rodinné konference, etického komité atd.,“ uzavírá MUDr. Tomáš Julák.