MUDr. Tadeáš Klepač: Je potřeba ukázat medikům, že nemocniční svět nejsou jen fakultní nemocnice

Je nejmladším lékařem v týmu Městské nemocnice Dvůr Králové nad Labem, kde pracuje od září loňského roku. Právě proto byl také vybrán jako reprezentant nemocnice na Veletrhu uplatnění v medicíně v Hradci Králové. Nemocnici zde představil v předtočeném videu a studenty pak do malebné dvorské nemocnice osobně zval. Jak vnímá šanci malé nemocnice na trhu práce? Nejen o tom je rozhovor se sympatickým internistou MUDr. Tadeášem Klepačem.

Jak se cítíte jako nejmladší člen týmu?

Já to mám v životě tak, že jsem stále někde nejmladší, takže po této stránce žádná změna. Na jednu stranu je to výhoda – starší kolegové mi předávají své zkušenosti a mohu se s nimi poradit. Jsem jim vděčný, že se mnou mají trpělivost a snaží se mi ve všem pomáhat. Ale nějaký další mladý doktor by se nám tu určitě hodil.

I proto jste se za dvorskou nemocnici aktivně účastnil Veletrhu uplatnění v medicíně. Jak jste vnímal veletrhy práce jako student?

Velmi rád jsem na tyto akce chodil, člověk si totiž udělá obrázek o nabídce na trhu práce. Vždy na mě udělalo dobrý dojem, když u stánku nemocnice nebyl jen personalista, ale i mladý lékař, který mohl říct, co práce v dané nemocnici obnáší. Proto když se řešilo, kdo pojede za nás, padla nominace na mě jako nejmladšího.

Máte nějaký návod, jak přilákat absolventy do malé nemocnice?

Popravdě, je to trošku oříšek. Medik dnes ví, že o něj bude zájem, a nemocnice si vybírá. Větší nemocnice mají víc kapacit i méně byrokracie kolem praxí. Ale snažil jsem se studentům ukázat, že svět medicíny není jen fakultka. Mluvili jsme hlavně s mediky ze 4. a 5. ročníku, a zval je k nám – ať si to přijdou vyzkoušet, poznají prostředí a kolegy. U nás si vyzkouší opravdovou internu a poctivou medicínu, kde si spoustu věcí musí vyřešit sami.

To je důvod, proč jste do dvorské nemocnice nastoupil?

Byly dva důvody – jsem odsud, mám tu rodinu a přátele. A druhý důvod: během praxí mě zaujalo, že se tu člověk setká se vším. Lékař tu musí mít stále otevřenou hlavu. Nejsou tu ty nejvzácnější diagnózy, ale zato široký základ. A nemám rád konkurenční přetlaky jako ve velkých nemocnicích. Myslím, že při náboru bychom se měli zaměřit už na gymnázia, odkud medici často vycházejí.

Máte zkušenost i z velké nemocnice?

Ve fakultní nemocnici jsem byl rok a půl během covidu. Praxe jsem dělal i v Trutnově, kde se mi také líbilo, ale nakonec vyhrál Dvůr – a jsem spokojený. Práce mě baví, obor mi sedl, a je tu příjemné prostředí.

Interna je náročný obor, ale nabízí možnosti rozvoje. Jaká je vaše představa do budoucna?

Vždy jsem chtěl dělat co nejobecnější medicínu. Neoperační, spíše „přemýšlecí“ obory. Původně jsem chtěl být praktik, ale tam je až moc administrativy. Interna je podle mě královna medicíny. Co bude dál – specializace, atestace – to se uvidí. Teď mě baví ta různorodost.

Dá se říci, že jste se jako internista všechno naučil ve škole?

Možná kdybych dával větší pozor… (smích). Ale vážně – nejvíc se naučí člověk v praxi. Jeden spolužák říkal, že za týden na oddělení se naučí víc než za celý semestr, a já to cítím podobně. Studium by se mělo víc zaměřit na reálné praxe – teorie je důležitá, ale praxe nenahraditelná.

Pacienti se v menší nemocnici často vrací. Vnímáte to jako výhodu?

Ano. Můžeme si k nim vytvořit vztah, sledovat jejich vývoj a úspěšnost léčby. To vnímám jako výhodu menší nemocnice.

Vnímáte zdravotní stav lidí v souvislosti s jejich sociální situací?

Snažím se vždy pochopit celkovou situaci pacienta – často jde více o sociální problém než medicínský. A když můžu, tak pomůžu. Překvapilo mě, jak těžké je třeba umístit člověka do domova pro seniory, i když rodina péči nezvládá. A bojím se, co s tímto systémem bude, až přijdou silné ročníky do důchodu.

Není problém v tom, že chybí zodpovědnost za vlastní zdraví?

Spousta lidí si svými návyky přivodí potíže – třeba kardiovaskulární onemocnění. Ale život by nebyl moc hezký, kdybychom se stále jen hlídali. Kdyby ale lidé byli motivovaní například nekouřit, ušetřilo by to zdravotnictví spoustu práce.

Jak se cítíte v roli, kdy pacientům udílíte rady?

Někdy je to úsměvné – radit někomu, kdo je dávno v důchodu, ale pokud mám informace a důvěru, tak se nestydím. Dělám to s respektem a s vědomím odpovědnosti.

Připravila vás škola dobře na komunikaci s pacientem?

V rodině máme srovnání – mamka studovala před 30 lety. Tehdy komunikaci nikdo neřešil, dnes je to jiné. Škola na to klade důraz, a mně hodně pomohla i zkušenost během covidu, kdy jsem jako medik komunikoval s pacienty. Jako introvert jsem si to musel vytrénovat, ale byla to velká škola.