Klinické logopedky trutnovské nemocnice pomáhají vracet řeč, polykání a sebevědomí. Nabízí i skupinové terapie pro pacienty s neurodegenerativními nemocemi
Když se řekne logopedie, většina lidí si představí nácvik správného „R“ a „Ř“ u předškoláků. V nemocniční praxi však tento obor řeší mnohem širší škálu potíží. Klinické logopedky mají v péči pacienty od prvního roku života až po seniorský věk – od akutních lůžek až po následnou ambulantní péči. Od loňského roku se začaly více orientovat na potíže dětí, u kterých odhalují i vážnější neurovývojové vady. V budoucnu by také rády nabízely skupinové terapie pro pacienty s afázií a kognitivně-komunikačními poruchami.
Od akutního lůžka až po návrat domů
Práce klinického logopeda v nemocnici vyniká provázaností napříč odděleními. Podílí se na diagnostice a terapii pacientů po cévních mozkových příhodách, úrazech hlavy, neurodegenerativních a jiných onemocněních, pomáhá obnovovat schopnost porozumění řeči, vyjadřování, čtení a psaní, trénuje srozumitelnost řeči a podporuje pacienty v návratu ke každodenní komunikaci. Důležitou součástí práce klinického logopeda je také péče o pacienty s poruchami polykání (dysfagií), která pomáhá zajistit bezpečný příjem potravy a předcházet tak zdravotním komplikacím. Příkladem mezioborové spolupráce je objektivní vyšetření polykání metodou FEES na oddělení ORL. Zatímco lékařka provádí vyšetření pomocí endoskopu, logopedky následně navrhují terapeutické postupy zahrnující např. úpravu stravy či samotnou rehabilitaci polykání.
Výzva pro dospělé: Neizolujte se doma
Zatímco dětských pacientů v ambulancích přirozeně přibývá, dospělí se po propuštění z nemocnice často vytrácejí. Starší lidé po mozkových příhodách, po úrazech a s kognitivně-komunikačními poruchami přitom odbornou pomoc potřebují dlouhodobě – logopedie u nich může pomoci obnovit maximum schopností nebo výrazně zbrzdit progresi onemocnění.
Vhodný způsob, jak toho docílit, je práce ve skupině, která se zaměřuje na obnovu řečových a jazykových dovedností, funkční komunikaci pacientů nebo na kognitivní trénink. Kromě cvičení mají skupiny obrovský sociální význam: pomáhají seniorům vystoupit z domácí izolace a rodinám dávají jistotu, že jejich blízcí nezůstávají pasivní. „Skupinové terapie nám dávají obrovský smysl. Stává se, že pacienti např. po mozkových příhodách zůstávají sami doma a tím pádem mluví minimálně. Jejich rodina netuší, že existuje možnost, kde se mohou setkávat s lidmi s podobnými obtížemi a zlepšovat se ve verbálním projevu. Pomáhá jim to i psychicky,“ popisuje klinická logopedka Jana Hrušková.
Skryté vady u dětí: Když nejde jen o výslovnost
Při práci s dětskými pacienty se logopedky setkávají s čím dál složitějšími diagnózami. Často nejde o běžnou výslovnost, ale o hlubší neurovývojové poruchy řeči a jazyka. Rodiče sice obvykle přicházejí s požadavkem na rychlé natrénování hlásek před školou, vyšetření však odhalí hlubší problém – dítě nerozumí instrukcím, neumí složit větu, nesprávně skloňuje nebo má slabou verbální paměť. Logopedky pak s dětmi pracují dlouhodobě a ve spolupráci se speciálně-pedagogickými centry pomáhají školám nastavit individuální přístup. Specifickou skupinou jsou pak miminka s poruchami polykání.
Ukazuje se, že včasná a dlouhodobá pomoc logopeda dokáže u dětí i dospělých zásadně ovlivnit jejich sociální uplatnění, sebevědomí i budoucnost. Nejdůležitější proto zůstává včasné odhalení problému a odvaha nezůstávat se svými obtížemi sami doma.
