Výborná péče o děti, letní kino a žížaly na terase. Nový primář MUDr. David Neumann, Ph.D. chce dětské oddělení trutnovské nemocnice co nejvíce přizpůsobit malým pacientům.
Do trutnovské nemocnice přišel z dětské kliniky v Hradci Králové mimo jiné proto, že je původem ze Dvora Králové nad Labem. Na místě primáře dětského oddělení vystřídal MUDr. Janu Kaplanovou, která oddělení vedla uplynulé čtyři roky. „Jen těžko se dá představit, jak tyto roky byly náročné,“ říká. Jen co uplynulo 100 dní, zeptali jsme se, jaké má s oddělením plány, jak se mu změnil život i jak se jeho obor v průběhu let proměňuje. „Specializací jsem dětský endokrinolog a diabetolog. Kolegové se často diví, že vedle dětí s dětskou cukrovkou, selháním růstu, onemocněním štítné žlázy nebo geneticky danými syndromy rád léčím i děti obézní. Je to náročné hlavně pro nepochopení, že přibývající dětská obezita je selhání nás, rodičů. Často nechápeme, že děti musíme naučit, jak mají jíst. A jít jim příkladem,“ říká nový primář. Mezi vyprávěním o pediatrické péči na nejvyšší úrovni i léčení v menší nemocnici zmiňuje dopady covidových lockdownů: „Potýkáme se se závažnými streptokokovými a RS virovými infekcemi, co jsme roky neznali. Dětem klesla imunita.“
Co vás přivedlo do Trutnova?
Poskládalo se toho víc. Říkal jsem si, že je možná na čase po dvaceti čtyřech letech práce na dětské klinice ve fakultní nemocnici udělat změnu, zkusit dělat věci po svém a současně vyjít vstříc lidem, kteří z Podkrkonoší dojížděli do Hradce za specialisty. Mým cílem je v maximálně možném rozsahu obnovit regionální dostupnost a systém, kdy je pro rodiče dětí na prvním místě dětský praktický lékař, pak dětské oddělení v nemocnici, která je pro ně spolehlivá, a kde má dětské oddělení ty nejlepší vztahy se ‚spádovou‘ dětskou klinikou. To je systém jak šetrný pro rodiny, tak ulevující dětské klinice fakultní nemocnice. Vždyť vím, jak to mají mí kolegové těžké. Takhle uspořádané to vede k lepší péči o dítě. Mám navíc obrovskou výsadu, že jsme si s panem ředitelem trutnovské nemocnice kápli v takovém rozvoji dětského oddělení do noty, a to nezávisle na sobě.
Jaké jsou vaše další osobní cíle?
Jako člověk jsem se rozhodl, že si chci zkusit, jestli dokážu vést kolektiv a komunikovat s lidmi tak, aby jim bylo dobře. Aby na oddělení byla taková atmosféra, že sestřičky, lékaři, ale ani paní uklízečky nebo sanitáři nebudou chtít odcházet a opouštět zdravotnictví. Aby to bylo oddělení, které je přátelské k dětem, abychom měli postupy, které jsou srozumitelné všem. Snaha o krátké hospitalizace, ta je trendem a je jasná. Ale když je to potřeba, tak aby děti chápaly, proč se na dětském oddělení zdržely. Vůči trutnovskému regionu mi jde o to, aby lidé měli svou nemocnici rádi. Vůči fakultní nemocnici, abychom jí rozsahem našich služeb ulevili, a vůči praktickým lékařům, abychom jim byli přáteli a dostatečně kvalitním zázemím.
Jak se váš pracovní život proměnil?
Co mám na své práci doopravdy rád, je začátek každého pracovního dne. Dříve jsem jako dětský endokrinolog ráno přišel do poradny a celý den jsem se věnoval pacientům, jednomu za druhým. Teď přijedu na oddělení, máme ranní setkání a pak seběhneme z patra dětského oddělení na porodnici k plánovanému císařskému řezu. Ale v klidu, vždy jsme tam včas, abychom se stačili budoucí mamince představit a pozdravit se s porodníky. Začínám tak svůj den s novým životem. A když vidíte, že to všechno dobře dopadlo, miminko se má čile k světu, je to ranní zázrak, povzbudivý i křehký zároveň. Zázrak, který můžu zažít s rodiči a ostatními na porodním sále. Je to prima.
V jaké situaci jste oddělení od paní primářky Jany Kaplanové převzal?
Oddělení jsem přebíral v obdivuhodném stavu. To, co tam společně dokázali, aby oddělení udrželi, to bych nedokázal. Proto paní primářku Kaplanovou, která je teď mojí zástupkyní, velmi obdivuji. Mám s ní plán, aby se kolem její kardiologické poradny rozvinula celá ambulantní část našeho oddělení. Rád bych, aby byla vedoucí lékařkou a byla hnacím motorem, který v ambulantní péči přinese tak potřebné novinky, rozvoj a stabilitu. Když už o tom mluvíme, nesmím zapomenout na poklady ambulance dětského oddělení, sestřičky Aničku a Petru.
Co máte nyní v plánu?
V nejbližší době zprovozníme nový ultrazvuk, takže dětská kardiologická poradna bude přímo na našem oddělení a nebudeme už muset využívat prostory interny. Přístroj budu využívat i na vyšetření štítných žláz v endokrinologické poradně a současně se práci s ultrazvukem budou učit i mladí lékaři. Doufám, že je to bude bavit a budou v Trutnově zůstávat. V dlouhodobějším horizontu bych rád z našeho malého dětského oddělení vytvořil středně velké oddělení. Představuji si, že budeme mít čtyři až pět atestovaných lékařů, kteří jsou schopni vést odborné poradny a zajistit nekomplikovaný chod dětského oddělení. Aby nikdo nemusel sloužit mnohahodinové přesčasy. Těším se na cesty na další dětská oddělení, kde se chci inspirovat. Jsou zatím před námi, ale snad si jednou někdo řekne „pojeďme do Trutnova, abychom se tam inspirovali“.
Jak si rozvoj oddělení představujete a kdy s ním chcete začít?
Máme štěstí, že si k nám nově našel cestu další atestovaný lékař, který s námi je na plný úvazek. Pokud vše půjde hladce, můžeme mít na už od podzimu na oddělení až pět lékařů – kluků, což je, s trochou nadsázky, anomálie. S panem doktorem se mi trochu uvolňují ruce pro to, abych dělal podle mě to nejdůležitější – školil mladé lékaře, sestry, sestřičky žákyně, prostě každého, kdo „půjde okolo“ a bude chtít. Spolu s kolegou a kamarádem, panem primářem Kestřánkem z gynekologicko-porodnického oddělení, budeme od podzimu 2023 učit všeobecné sestry na VOŠ trutnovské zdravotní školy. Snad se nám podaří, aby v Trutnově nebo v okolních nemocnicích zůstávaly. A protože medicína je nejen učení, ale „musí být také voňavá“, rád bych, aby na hodiny chodily k nám na dětské oddělení do velké herny. Uvidí tak skutečný provoz, takže znalosti se snad spojí s prožitkem, že medicína není nudná, ale krásná, a že věnovat jí život dává smysl. Jako člověk, který roky učí a o výuce přemýšlí, vím, že učitel musí předávat nejen znalosti – to by bylo málo – ale také dovednosti a postoje, nebo, jestli chcete, také srdce.
Mluvil jste o prostředí přátelském k dětem… co v tomto směru chystáte?
Dětské oddělení má překrásnou velkou terasu. Je tak zkolaudovaná, ale děti na ni zatím nechodí. Viděl jsem podobnou na dětském oddělení velké nemocnice v nizozemském Arnhemu. Jako primář musím dbát na bezpečnost, takže terasa bude muset mít pevný domácí řád, polední klid… ale přestavte si děti v nemocnici, jak snídají ve vlahém trutnovském ránu, s ozvěnou cvrlikání ptáků z Janského vrchu, s prvními teplými slunečními paprsky, na terase. Představuji si to tak, že tam postavíme pergolu, stoly, v létě zde můžeme dětem uspořádat letní kino. A budeme chovat žížaly! Ale moment, to vám musím vysvětlit. Chtěl bych na terasu vermikompostér. Aby tam děti dávaly zbytky jídla a učily se tak s jídlem „nešeredit“. Tak to říkala moje babička. Dnes se tomu samému říká ekologická výchova. A proč ne? Jinými slovy, chci, aby naše dětské oddělení bylo ještě více dětské a aby bylo srozumitelné pro všechny, kteří sem přicházejí. Ať už to jsou mladí lékaři, lékaři jiných oddělení, kteří chodí na konzilia, sestřičky, ti, kteří na naši práci dohlíží, i rodiče, a docela často i prarodiče dětí, kterým poskytujeme péči.
Dětské oddělení logicky úzce spolupracuje s porodnicí, a ne všude je tato spolupráce jednoduchá. Jak je to v Trutnově?
Trutnovská nemocnice si prošla těžkým obdobím, kdy byla porodnice zavřená. Důvěru maminek si musela získávat zpět. Myslím, že se to podařilo. Současná koncepce se mi moc líbí. Jde tu v první řadě o medicínu a líbí se mi, jak se tu zachází s lidmi, s mladými lékaři, porodními asistentkami, sestřičkami… S primářem porodnice Janem Kestřánkem jsme se domluvili, že budeme rodičům maximálně vycházet vstříc. Bez toho, abychom hodnotili jejich alternativní přání, jak si přejí přivést své děti na svět. Na nás není posuzovat životní postoje, ale umožnit, aby lidé svůj život žili tak, jak ho žít chtějí. Jediným kritériem zde je bezpečnost pro dítě i pro matku, a to zase musí respektovat oni.
Medicína se čím dál více atomizuje – lékaři jdou cestou stále užších specializací. Nevytrácí se tím komplexní pohled na pacienta? A není tento komplexní pohled obzvláště důležitý právě u dětských pacientů?
Myslím si, že každý z nás musí medicínu umět na lepší než základní úrovni. A pak si myslím, že každý lékař by měl mít určitou specializaci, z jejíhož úhlu se dívá na celý obor. Kupříkladu nefrolog pohlíží na dítě z pohledu ledvin a dává celému týmu svůj úhel pohledu. Ovšem takové kolegium mnoha specialistů si mohou dovolit pouze velké kliniky. Na našem oddělení jsem se rozhodl jít formou školení, miniseminářů. Další věc je výchova mediků a lékařů ve specializační přípravě. Naše oddělení má akreditaci na vzdělávání mladých lékařů, takže se na ně těším. Mají kurikulum, soupis, co mají vidět, nastudovat a osvojit si. Stejně tak se mohou stále vzdělávat sestřičky. Znovu bych chtěl vrátit to, co bylo dříve, kdy lidé znali souvislosti. Atomizace musí být větší ve velkých nemocnicích, kde se koncentrují složité případy. A na dětských odděleních menších nemocnic musí personál více znát celý obor.
Jako dětský lékař pracujete již řadu let. Je nějaký současný trend, který pozorujete?
Vidím děti dětí z devadesátých let. Prarodiče těchto dnešních dětí si tehdy v rozletu doby mysleli, že můžou všechno. Někteří „posunuli hraniční kameny“, a dnes se to vrací. Dnešní mladí rodiče často nechtějí se svými rodiči nic mít, nenechají si od babiček poradit. Nevychovávají. Nechají děti ovládat technické pomůcky, ale neučí je, že lidský život má hranice. Mnoho lidí je v pokušení myslet si, že „děti si na to musí přijít samy“. Nepřijdou. Často se divím, vždyť to vidíme kolem sebe. Jaká je zábava vidět kočku, jak učí koťata chytat myši. Tak proč maminky nechápou, že musí děti naučit, jak mají jíst? A že nejde jíst vždycky? A že se musí jíst nejprve „pořádné chlapské jídlo“, a až potom je dobrůtka? Děti kvůli tomu tloustnou. Mají vývojové požadavky. Není jen výživa, láska, respekt, ale také hranice. Dokonce ani dospělí lidé většinou neunesou přílišnou svobodu. Jakmile se dítě stane centrem rodiny, je to špatně.
Jak se za tu dobu, kdy léčíte děti, obecně proměnil jejich zdravotní stav?
Mění se charakter nemocí i způsoby léčby. Například v diabetologii vidíme, že děti mají pomalejší nástup cukrovky, déle jim vydrží zbytková tvorba inzulínu a dlouhou dobu potřebují nízké dávky inzulínu. Máme daleko lepší technologie a díky tomu jsou i lepší výsledky léčby, které jsme si před šesti, sedmi lety nedovedli vůbec představit. A je toho více. Nemoci, které dříve znamenaly invaliditu nebo ohrožení života, se dnes vyřeší moderními léky. Ruku v ruce s tím jde ale to, že dříve byli lidé sami k sobě odpovědnější, protože se některé nemoci nedaly léčit. Dnes si lidé myslí, že všechno jde, a často si poškozují zdraví. S čím se navíc potýkáme v poslední době po covidových lockdownech, jsou nemoci, které jsme dlouho předtím neviděli v takové intenzitě a závažnosti.