Primář MUDr. Martin Šimák: Týmovost a pozitivní motivace na oddělení je zásadní i pro nábor nových lidí
Trutnovské ARO zažilo jednu z nejsilnějších covidových vln v republice. Malé oddělení se staralo nejen o své pacienty, ale v případě potřeby zasahovalo do péče pacientů hospitalizovaných s Covid-19 i na jiných oddělení v trutnovské nemocnici. Podle primáře MUDr. Martina Šimáka to jeho lidé zvládli skvěle i díky tomu, že jsou dobrý tým. A právě rovný přístup, vstřícnost a spolupráce je to, co podle primáře může přitáhnout nové kolegy zaujaté pro další vývoj jeho oboru. Největším lákadlem pro mladé lékaře by pak podle šéfa trutnovského ARO mohl být plánovaný centrální příjem s multidisciplinární JIP, který se v trutnovské nemocnici připravuje.
Proč se podle Vás zdravotnictví dlouhodobě potýká s nedostatkem lékařů?
Důvodů je z mého pohledu několik. Jako jeden z největších problémů vnímám ne úplně dobře propracovaný systém vzdělávání. Jakmile studenti dokončí lékařskou fakultu, ocitnou se ve fázi, kdy nevědí, co bude dál. Nejasný systém, který se navíc během let několikrát změnil, s praxí na akreditovaných pracovištích, ve fakultních nemocnicích, nejistota pracovního místa, to vše napomáhá tomu, že mnoho lidí skončí někde na půl cesty. Další věc je, že velkou část odborného personálu odčerpávají privátní ordinace a ztrácejí na tom nemocnice, které přitom poskytují odbornou péči 24 hodin denně. A v neposlední řadě je zde výrazná feminizace oboru, ženy po studiích jsou zpravidla ve věku, kdy nastupují na mateřskou dovolenou. Do nemocnic se vrací v době, kdy jejich mužští kolegové již mají atestaci. Tím vzniká rozdíl v pozicích i příjmech, a když k tomu připočteme časovou náročnost práce v nemocnici, je pochopitelné, že řada z nich se vydá raději cestou soukromé praxe. To vše dohromady způsobuje, že obměna stárnoucích lékařů za mladší v tuto chvíli není jedna k jedné, ale je v neprospěch nemocnic.
Co je naopak motivační pro práci v nemocnici?
Naštěstí je ještě spousta lidí, kteří chtějí hledat v medicíně něco nového, jsou si vědomi toho, že medicína je umění, které je potřeba stále zlepšovat, stále se vzdělávat, stále se setkávat s novými situacemi. Konkrétně náš obor zažívá v posledních letech velký růst, začíná pronikat i do dalších oborů, ať je to interna, intenzivní medicína či zobrazovací metody, rozšiřuje se technické vybavení. Běžně už jsou dnes na odděleních například dialýzy, do budoucna to budou přístroje ECMO, které se nyní dostaly do povědomí v souvislosti s Covidem. Málokdy zde upadneme do stereotypu, protože každý pacient je jiný, každý vyžaduje jiný přístup. I já, přestože tuto práci dělám bezmála třicet let, se stále učím nové věci, stále se setkávám s novými situacemi. Proto potřebujeme ovládat kompilát všech oborů a snažit se z toho získat pro každého pacienta to nejlepší. To je práce pro lidi, které to baví.
Jak je na tom po personální stránce konkrétně Vaše oddělení?
I my se potýkáme s obrovskou generační propastí. Prakticky nám zcela chybí lékaři třicátníci. To je velká škoda, protože to jsou právě ti, kteří během pěti let mohli být na vrcholu a posouvat náš obor dopředu. Jsou tu čtyřicátníci, padesátníci a starší a pod nimi už není nikdo. Proto usilovně pracujeme na získávání absolventů. Nabízíme jim stáže, kde se uchytí ti, kteří tu práci skutečně chtějí dělat. Na nich je vidět obrovský entuziasmus, chtějí se naučit náš obor. Proto říkáme našim stážistům: pokud to chcete dělat, my vás to naučíme. Pokud ne, nemáme šanci. Máme štěstí, že tady máme takové, kteří skutečně mají zájem, a my víme, že čím víc se jim budeme věnovat, tím více a dříve nám to vrátí. Máme tedy naději, že se naše situace v příštím roce zlepší.
Jak dlouho trvá „výcvik“ samostatného anesteziologa?
První, co mladého lékaře u nás na oddělení čeká, je naučit se podávat anestezie. To je možné ovládnout za půl roku s tím, že vedle na sále je zkušený kolega, který ho dozoruje. Další fází jsou resuscitace. Řekl bych, že po třech letech už může být mladý lékař zapojený do provozu intenzivní péče s tím, že je pod dozorem, po pěti letech je schopný si udělat odbornou atestaci a tím se stát samostatným lékařem. Nejnáročnější je první rok, než ovládne základní dovednosti, např. zajištění dýchacích cest, péče o oběh pacienta atd. Náš obor je krásný v tom, jak jde rychle dopředu. To, co já jsem se učil před dvaceti lety, je teď už základ při nástupu.
Jaká je generace dnešních absolventů lékařských fakult?
Tito mladí lidé mají široké možnosti. Přicházejí jazykově a komunikačně velmi dobře vybavení, svět je jim otevřen, jsou také sebevědomější, než jsme byli my. Na druhou stranu, ne všichni mají ochotu dát do práce úplně všechno a brát ji jako poslání. Ti, kteří to tak mají, budou medicínu posunovat dál.
Je něco, na co byste je nalákal konkrétně k Vám do Trutnova?
Osobně se velmi těším na dokončení naplánovaného urgentního příjmu a multioborové JIP, která bude vyžadovat vysoce specializovaný personál. Tito lidé budou muset být schopni zvládat péči o ventilované pacienty, včetně eliminačních technik (umělá ledvina), stabilizaci oběhu a vnitřního prostředí pacienta, zajištění cévních vstupů a mnoho dalších dovedností s přesahem do ostatních oborů.
Věřím, že to bude pro mladé lékaře velké lákadlo, protože vzdělávání v urgentní medicíně se přesunuje právě z úzkých specializací do celé škály oborů. Už to není chirurgická, ortopedická, či interní JIP, ale je to oddělení, které se stará o pacienty vyžadující intenzivní péči napříč specializacemi. Lidé, kteří toto chtějí dělat, se musí trvale zdokonalovat v jednotlivých oborech.
Nedostatkem lidí ve zdravotnictví trpí nejvíce stávající personál nemocnic. Můžou oni sami udělat něco pro to, aby přicházeli noví zájemci o práci?
Řekl bych, že dost často chybí lidem hrdost na jejich práci a na jejich oddělení, a ne vždy pak prezentují své pracoviště dobře navenek. To samozřejmě vede k tomu, že mladý lékař, který si může vybrat, může jít kamkoliv v republice a dokonce i mimo republiku, a slyší negativní hodnocení zaměstnanců, ztratí zájem. Proč by tam chodil? Proto se na oddělení snažím velmi pracovat na tom, aby se tady lidé cítili dobře, a když k nám někdo přijde, ať je to sestřička, nebo stážista, aby odsud odcházel s pocitem, že přestože je tu dost práce, je to práce s lidmi, které to baví a jsou fajn.
Takže týmovost a atmosféra na oddělení je důležitá…
Týmová spolupráce je každopádně to nejdůležitější a je to také nejpodstatnější složka práce vedoucích pracovníků. Pokud se podaří zapojit lidi do práce a dát jim pocit, že se mohou podílet na chodu oddělení, že mohou spolurozhodovat, tak jejich ochota pracovat i nad rámec svých povinností roste, stejně jako soudržnost celého týmu. Tým se snažíme utužit i společnými akcemi alespoň jednou ročně. Jsem rád, že se tam pravidelně scházíme vždy téměř v plném počtu, to je známka, že náš tým společně funguje. Není nad to, když lidé chodí do práce rádi, protože vědí, že jsou tady kolegové, se kterými si mají co říct, kteří je mohou posunovat dál, nutí je přemýšlet a přivedou je třeba i k novému pohledu na věc. A konkrétně v těchto kolektivech, jakými jsou týmy na intenzivní péči, pracují lidé velmi specifičtí, kteří mají rádi adrenalin a mají životní priority a hodnoty srovnané. Neřeší žabomyší války, protože zažili mnoho krizových situací. Když jde o život, jde všechno ostatní stranou.
Toho jste zažili v letošním roce asi více než dost…
Ano. V době Covidu se většina z nás setkala s něčím, s čím jsme se nikdy nesetkali, navíc v takovém množství a v takovém rozsahu. Museli jsme se všichni neustále učit, myslím, že to poměrně dobře ukázalo, kam až jsou ti lidé schopní si sáhnout a co všechno jsou schopní udělat i vysoko nad rámec svých běžných povinností. Bylo to obdivuhodné, smekám před nimi. Výborná byla také spolupráce s Fakultní nemocnicí Hradec Králové, odkud nám kolegové posílali doporučené postupy léčby, které pro oddělení našeho typu byly zásadní. Už jsme totiž neměli kapacity vyhledávat si publikované informace ze zahraničí apod., doporučení pro léčbu se navíc několikrát měnila.
Intenzivní péči se navíc musely naučit například sestřičky z oddělení, které nemají s urgentní medicínou nic společného…
Přesně tak. Na standartních odděleních se poskytovala intenzivní péče, na jednotkách intenzivní péče resuscitační péče, takže všichni se museli naučit o stupeň vyšší péči. Ale na spoustě z nich bylo vidět, že je to baví a vidí v tom smysl, a objevily se i sestřičky, které po této zkušenosti přešly k nám.
To dokládá, že na všem zlém je i něco dobrého. A když už jsme se dotkli Covidu, jaký další vývoj očekáváte?
Rád bych řekl, že to bude v pořádku. Máme informace z krajského koordinačního centra, aktuálně jsou čísla poměrně nízká, vytíženost jednotek intenzivní péče pacienty s Covidem je řádově pod jedno procento, ale myslím si, že nějaká forma další vlny asi přijde. Doufejme, že už nebude tak silná a nepovede k totální paralýze zdravotnického systému. Málo se mluví o tom, že spousta lidí Covidem trpěla, aniž by jím onemocněla. Jsou to ti, kteří museli čekat na operace, kterých by se za standartních okolností dočkali mnohem dříve, odložena byla spousta preventivních kontrol, spousta standartních úkonů a to má své následky. Mám ale pocit, že období Covidu navrátilo prestiž tomuto náročnému a krásnému oboru a opět probudilo v lidech to lepší já, které by mohlo přitáhnout jejich zájem o práci v tomto i dalších odvětvích zdravotnictví.