Je to šlechetná práce, říká zdravotní bratr

Muž v rouše zdravotní sestry? Proč ne! Zaměstnání, které kdysi bývalo doménou žen, už s chutí dělají i muži. „Je to hezká práce,“ potvrzuje Vladimír Farský, který pracuje na chirurgickém oddělení jednotky intenzivní péče v trutnovské nemocnici, kde jsou celkem čtyři zdravotní bratři. Jejich profese se ale odborně nazývá všeobecný ošetřovatel.

Počáteční krok do světa zdravotnického personálu udělal urostlý osmadvacetiletý chlapík tím, že šel studovat na Střední zdravotnickou školu v Trutnově. Po maturitě v roce 2007, kdy složil zkoušky jako vystudovaná všeobecná sestra (mimochodem jeho ročník byl poslední, potom už podle Evropské unie nese název zdravotnický asistent), pracoval dva měsíce na lůžkovém oddělení ARO v Náchodě. Od září 2007 se přesunul do trutnovské nemocnice. Nejdřív strávil šest let na standardním oddělení a nyní již čtvrtým rokem pomáhá lidem na JIPce. „Je to tu takové odbornější. Na standardním oddělení děláte takové ty ošetřovatelské věci, zatímco tady už je to intenzivní medicína,“ porovnává Vladimír, který si ještě dodělává specializaci na ARIP (Anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče).

Když přijde do kontaktu s pacienty, často se setkává s dotazem, jak ho lidé mají oslovovat. Sestřičko? On sám jim na to nedokáže pořádně odpovědět. „A tak jim vždycky řeknu, ať mi radši říkají Láďo,“ usmívá se. Od žen slýchává i „bratříčku“, zatímco někteří muži na něj volají „příteli“. „To je hezký, ne? Příteli, byl byste tak hodný a přinesl mi…,“ uvádí příklad. Občas zazní i „pane doktore“, ovšem to vždy uvede na pravou míru, že to on rozhodně není. I když se může zdát, že ošetřovatelství je vnímáno spíše jako ženské odvětví, v dnešní době už muži v modrobílých uniformách nejsou ničím neobvyklým. „Hlavně jsem nikdy nezažil, že by se mi kvůli tomu někdo vysmíval. Naopak bych řekl, že je to bráno jako šlechetná práce, kterou moji kamarádi spíše vyzdvihují,“ oceňuje a vzápětí dodává, že v současném světě, kdy lidé spíše vypadají jako „hroší mláďata“, má muž oproti ženě výhodu. „Pro holky je to kolikrát fyzicky náročné, to zvedání a otáčení.“

Práci v ženském kolektivu mu jistě závidí lecjaký muž, on si samozřejmě nestěžuje a vyhovuje mu to, ač přiznává, že psychicky je to někdy náročné. „Poslouchat jejich problémy dá zabrat, ale já jsem zase typ, že si od nich nenechám nic líbit,“ směje se Vladimír, který rád vzpomíná i na školní léta. Ve třídě byli dva kluci. „Ale jestli si myslíte, že si nás holky předcházely, tak to opravdu nebylo. Naopak některým vadilo, že máme ve škole taková privilegia,“ prozrazuje, jak jako kluci měli mírnější laťku. Škola jej do života v nemocnici připravila dobře, ale stejně jako všech pracovních odvětvích nejvíce dá praxe. „I když si myslím, že nejvíc vědomostí jsem nabyl až teď při studiu na ARIPu, kde už člověk slyší takové ty odbornější věci a specializuje se na jednotku intenzivní péče,“ vypravuje Vladimír.

Pracovní den má fotbalový brankář z Radvanic od šesti do šesti. „Přeberu si hlášení, s kolegyněmi si řekneme, co nás asi dnes čeká a potom se vrhneme na hygieny,“ přibližuje začátek směny. „Jsou věci, které mi vadí, ale musíte je udělat. Zvykl jsem si,“ říká o utírání zadků a jiných podobných činnostech. „Je to všechno o pachách, jak komu co sedne,“ doplňuje. Zvratky mu nevadí, ale moč a stolice mu zapáchají. Očisty probíhají v akutních případech i během dne, kdy se dělá vše, co je potřeba v péči okolo lidí. Občas zavítá i zpět na standardní oddělení, kde sestry z JIPky například zaskakují v době dovolených. Když tam v minulosti ještě působil, někteří lidé ho měli tendenci přiřazovat k sanitářům a chtěli po něm práci, kterou by sestřička dělat neměla.

Dokáže si představit, že by stejnou práci dělal dalších deset dvacet třicet let, což je u sestřiček běžný jev? „Říká se, že intenzivní péče by se měla po pěti letech vystřídat, protože by vám z toho mohlo hrábnout, ale já tady asi budu dál,“ hlásí muž, který nemá prý ani ambice na kariérní posun. „Že bych dělal staniční sestru? To asi ne, protože papírování je můj nešvar,“ usmívá se.

Co se týká odpovědnosti za zdraví pacientů, když samozřejmě tu největší má lékař, nicméně chybu může udělat i zdravotní bratr, přiznává, že po svém nástupu do nemocnice takovou odpovědnost necítil a bral to na lehčí váhu. „Teď už jsem ale o dost zodpovědnější,“ zdůrazňuje, že praxí a setkáváním se s vážnějšími případy získal přehled. Začátky však pro něj byly těžké, stejně jako jsou stále situace, kdy mu na lůžku zemře člověk. „To jsou ty nejsmutnější chvíle, ale tu práci jsem si vybral, takže to pak musíte nějak překousnout,“ povídá. Poprvé se smrtí se setkal už na praxi na interně, ovšem to si nevybavuje. Na rozdíl od prvního úmrtí v nemocnici. „To vím přesně, kdo to byl i jaká chvíle.“ Z lékařského hlediska ví, že by si neměl k pacientovi vytvořit žádný vztah, ale to prý nejde, když s ním přichází dennodenně do styku. Jaké jsou naopak ty nejhezčí chvíle v práci? „Když vidíte vypiplaného člověka, který z těžkého stavu třeba odchází domů po svých,“ líčí zdravotní bratr.

Kdyby za ním přišel nějaký muž a zeptal se ho, jestli se má stát zdravotní sestrou, on by mu to určitě nevymlouval. „Vždyť je to hezká práce. Sice někdy náročná jak psychicky, tak fyzicky, ale to je práce ve fabrice taky,“ konstatuje Vladimír Farský, jehož synovec se teď rozhodl jít také na zdrávku. „Jediné, co jsem mu řekl, bylo, ať mi nezkazí reputaci,“ směje se.

Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz září 2016